Nejnovější skandál se týká občanského sdružení, které založila dnes již bývalá žena dnes už bývalého českého premiéra a které během své krátké existence získalo takové peníze, o nichž si drtivá většina i velkých organizací tohoto typu může nechat zdát.
I když se informace a z nich pramenící úvahy potvrdí, je ale třeba si vždycky uvědomovat, že se jedná o kauzu konkrétního subjektu. Zjednodušující uvažování některých českých médií (bohužel nevyjímaje ani Hospodářské noviny) vede velmi často k povrchnosti a pohodlné paušalizaci. A u některých lidí i k těžko skrývané chuti si kopnout…
Čertova kopýtka
A tak nám HN v úterý nabídly (byť z pera externisty) jednoduchou rovnici: občanské sdružení = podezřelý, neprůhledný a prakticky nekontrolovatelný subjekt (ne-li vysloveně „pračka“ peněz).
„Čertova kopýtka bohulibých fondů“ nazval výmluvně svůj komentář v uvedených novinách Ladislav Těšínský. Už díky titulku tedy musíme mít jasno: „De iure“ to jsou neziskovky, ale „de facto“ to je obyčejný „vejvar“.
Nebuďme ale nespravedliví, protože v něčem má autor pravdu – občanská sdružení jsou skutečně od některých formálních povinností osvobozena.
Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že to nejsou jen dlouhodobě a v mnoha případech úspěšně fungující organizace, ale že tato sdružení vznikají i proto, aby občané mohli bránit staleté stromy před necitlivým vykácením kvůli supermarketu, aby lidé měli alespoň nějakou šanci zabránit likvidaci okolní přírody kvůli snaze opět těžit uran nebo aby vůbec mohli mluvit do plánované výstavby dálnice Posázavím.
Vznikají tedy jako subjekty umožňující vstoupit do projednávání územního plánu, dopadů staveb na životní prostředí apod. To ale v žádném případě nevede k nedostatku kontroly ze strany stejných institucí, které obdobně dohlížejí na ostatní typy právnických osob.
Černá díra?
„Majitelé sdružení dnes mohou prakticky cokoli. Třeba si za 100 % vybraných prostředků nakoupit luxusní vozy,“ píše pan Těšínský v HN.
To už je trochu – mírně řečeno – silný kafe. Je samozřejmě právem každého věnovat neziskové organizaci či sbírce peníze, a na nic se neptat a o nic nestarat. Ale tak to ve většině případů nefunguje. Solidní firemní či soukromý dárce, ministerstvo, kraj i nadace se dopředu ptají na účel daru, chtějí znát zpětně hospodářské výsledky, zprávy auditorů či výroční zprávy apod. Chtějí také vědět, jak se s jejich penězi nakládá. Pokud se přesto vyskytne někdo, kdo si následně nebude počínat důvěryhodně, už žádné peníze nikdy od normálně uvažující organizace či člověka nedostane. Nemluvě o tom, že by měl nést odpovědnost.
Zdůrazňuji ale, že tyto problémy mohou nastat i u jiných typů právnických osob, o OSVČ nemluvě.
Hloupá myšlenková zkratka nebo snaha ublížit – jinak už nelze označit to, co autor píše v souvislosti s Fondem ohrožených dětí. Odhlížím od ostatních „podpásovek“, ale nemůžu přejít tvrzení, že „přestože stát nalévá do tohoto sdružení miliony korun ročně, postrádá funkční legislativní nástroj, jak jeho hospodaření kontrolovat a usměrňovat“.
To opravdu svědčí o naprosté nevědomosti, nebo zlém úmyslu.
Stručně: Občanská sdružení podléhají – stejně jako ostatní – kontrole státu, finančních úřadů, ČSSZ, zdravotních pojišťoven atd. Jak jsem se již zmínil, vyžaduje stát (dotující úřady státní správy) přesně doložené dosavadní fungování, a to včetně řady dokladů a dokumentů, nezávislých auditů apod., v rozhodnutí o přidělení dotace jasně sdělí, na co jeho peníze smějí být využity, a následně využití dotací kontroluje a opět vyžaduje striktně dané dokumenty a doklady.
Kdo nesplní, už nedostane. Fond ohrožených dětí a s ním i mnoho dalších organizací evidentně splňují.
Tady prostě nejde o problém občanských sdružení. Snaha zneužívat možnosti bude u některých typů lidí vždy a bude se zaměřovat na různá místa společnosti, na různé typy právnických osob, organizací i institucí. Šmahem odsoudit občanská sdružení by bylo lehké a rychlé. A se smutnými následky nejen pro lidi z nich, ale zejména pro jejich klienty, pro ty, kterým pomáhají.